Svítání na Hradě je zážitek, který tříbí smyly, nechává zesílit pospolitosti a hlavně se nedá nikde jinde zažít.

Chasa se i letos po všeobecné domluvě vypravila na ranní svítání na nejvyšší vrchol, zříceninu starého hradu nad Střílkami.

Noc to byla věru nelehká, nejeden mládenec zažil, co už dlouho nezažije - útěk, čekání na plácku bez mobilu nebo bezvědomé vytuhnutí doma na chodbě. I děvčata si přišla na své, únavou a úžasem nad krásou našich hor dostižena jen moudře a snad i poněkud nečekaně mlčky hleděla v dál. Za obzor, kde slunce roztřepává první červánky jako matčina ruka opatrně odkrývá ráno peřinku nad milovaným  dítětem. Bezstarostná chasa se vcítila na malý okamžik do krajiny, v níž se jako ranní obláčky tiše vznáší prožité mládí jejich předků, stejně jako jednou ucítí tuto chvíli ti, kdož přijdou příště.

Přípitek domácí slivovice se letos opět nekonal, ne proto, že by doma nebyla, ale z důvodu nedosažené plnoletosti účastníků výpravy. Dubová haluz oželela své sepjetí s mateřským kmenem jsa useknuta nebojácnou rukou mladého myslivce ze Zástřizl. Jaká čest pro strom, poskytnout část svého větvoví k ozdobě a jaření krojované chasy! Jaká čest pro chasu být spolu s tímto dubem součástí domovské krajiny!

No a ještě připomeňme, že podle tradice čistí boty na plácku celé výpravě ten, kdo se z jakýchkoli příčin nedostavil. Jak se toto dodržuje, Bůh ví...